Muzeum vojenského opevnění MO-S15

Moravská Ostrava(MO)

  Ostravský přesněji hlučínský úsek těžkého opevnění vytvářel obrannou čáru přes 25 km dlouhou. Právě na severní hranici v oblasti okolo Ostravy se čekal největší nápor nepřítele, tak byla linie vyztužena dvěma tvrzemi a to dělostřeleckou tvrzí Orel (stavebně započata, ale odložena do pozdějších fází výstavby-postaven pouze srub MO-S 20 Orel s výtahovou šachtou, součást areálu Darkovičky) a dělostřeleckou tvrzí Smolkov (stavebně dokončena, na podzim roku 1938 se nacházela je vysokém stavu vnitřní vybavenosti, ale rozhodně nebylo vybavení kompletní). Celkem bylo v oblasti mezi Kopytovem a Smolkovem vytyčeno v terénu 47 těžkých objektů MO-S 1 až MO-S 42. Správu celého prostoru (průběh projekce, vyhlašování soutěží a samotnou stavbu) zajišťovala ŽSV II. - Hlučín (původně umístěno v Novém Bohumíně). Vedením tohoto orgánu byl nejprve pověřen pplk. žen. ing. Karel Špalek, po něm mjr. žen. Josef Libnar, pak pplk. žen. ing. Antonín Sameš a nakonec pplk. stav. ing. Stanislav Chramosta.

ŽSV II/1. Bohumín,  II/2. Ludgeřovice,  II/3.  Hlučín,  II/4. Dolní Benešov,  II/5. Smolkov

         Důležitost ostravského úseku se promítala v jeho výzbroji a odolnosti objektů. V drtivé většině případů se jedná o samostatné pěchotní sruby odolnosti římská II s protitankovými kanóny a těžkými kulomety za podpory dvou dělostřeleckých tvrzí s 10 cm houfnicemi vzor 38 (nebyly instalovány-houfnice a tvrz Orel nebyla postavena), linie měla i další speciální zbraně, ale o těch níž. Stále poměrně nezkušení stavitelé využívali Ostravsko (první stavebně započatou linii) k vyvracení či potvrzování různých koncepcí a systému. Zkoušeli se zde druhy maskování objektů, protitankové překážky ze zabraněných kolejnic. V pozdější době se původní těžké kulomety vzor 35 nahrazovaly kulomety vz. 37 i za drahou cenu výměny lafet. První části linie též neměly tzv. kanóny spřažené s těžkým kulometem. Místo toho těžký kulomet byl umístěn hned vedle v samostatné střílně. Slabinou je též linie srubů MO-S 27 až 31, která byla umístěna v lesním porostu. Zde totiž byla použita výzbroj v podobě dvou těžkých kulometů sólo ve střeleckých místnostech, což je poměrně málo. Co vedlo projektanty k tak slabému vyzbrojení těžkých objektů v tomto prostoru není jasné. Snad byl lesní masiv natolik neprostupný, že uvažovali pouze s útokem jednotek pěchoty. Z pohledu vojenských odborníků, po zkušenostech s operacemi německé armády v prostoru Maginotovy linie, je tento prostor považován na nejslabší článek v řetězu těžkého opevnění na celé severní hranici.

         V celém prostoru ostravského úseku opevnění mělo stát 6 pěchotních tvrzí, což je soustava pěchotních srubů s podzemím, kde hlavní zbraní byla kulometná otočná a výsuvná věž. Další perličkou je původní předpoklad stavby 122 těžkých objektů v prostoru Ostravska. Byl to model odvozen (pouze odvozen naši projektanti neměli k dispozici žádné plány pouze ústní zkušenosti fr. důstojníků!) od Maginotovy linie, kde tyto tvrze byly poměrně běžné. S dalšími pěchotními tvrzemi se počítalo i v úseku Králík (Ostravsko s Králickem tvoří dva prostory s největší prioritou obrany), ale nakonec bylo od této poměrně nákladné záležitosti upuštěno. Pro urychlení výstavby a ušetření finančních prostředků byla opuštěna i idea kulometné otočné výsuvné věže. Z projekčních stolů vzešli objekty (možno srovnávat s Maginotovou linií-podobné výzbrojí monobloku) s otočnými kulometnými věžemi s tím, že se věž se střílnou dvojčete těžkých kulometů natočí k nepříteli pouze v případě útoku (nezasouvala se), čímž byl ušetřen i prostor pro samotnou věž a půdorys objektu se zmenšil. Kulometné otočné věže měly být instalovány na srubech MO-S 1 (nepostaven), MO-S 16, MO-S 23, MO-S 32 a MO-S 37. Pozůstatky původních megalomanských vizí jsou vidět i na dokončené linii např. srub MO-S 23, který je vystrčen před linii.  Dalším vyztužením obrany měly být minomety 9 cm vz. 38 ze Škodových závodů (zavedeny do výzbroje poměrně pozdě a v září 1938 se pracovalo na objednaných 54 kusech). S jejich instalací se počítalo na srubech MO-S 10, 11, též MO-S 15 a 17. Předpokládalo se, že zbraně "G"  (9 cm minomet) doplní boční palby pěchotních srubů tam, kde terén vytvářel v palebné přehradě hluché prostory.

         Ministerstvem vnitra vyhotovená Kniha „O“ s podtitulem Přepadení Československa ve světle dokumentů, předložených Mezinárodnímu vojenskému soudu v Norimberku, hovoří o německé druhé armádě, které velel generál von Runstedt a náčelníkem štábu byl brigádní generál (jiný zdroj uvádí gen. mjr.) von Salmuth s velitelským stanovištěm ve městě Cosel. Celkové počty čítaly 7 pěších divizí, 1 pěší-motorizovanou, 1 tankovou a 1 lehkou (další zdroje uvádějí i další čtyři zeměbran. divize). Úkolem bylo prolomení čs. opevnění na severní Moravě za pomoci výsadkové operace „Bruntál“ a útok ve směru Olomouc-Brno. Ani z těchto materiálů nejsem moc chytrý. Pravděpodobně by nejtěžší útok na severu hranice procházel přes východní část Jeseníku v místě dotyku s opavskou linií opevnění, kde v roce 1938 na podzim ještě žádné těžké opevnění nestálo. Další menší svazy německé armády samozřejmě operovaly i u Ostravy. Ty měly v případě útoku vázat naše jednotky v pevnostech a umožnit tak nerušené přesuny německým divizím (na podzim 1938 čítaly německé divize okolo 20 000 mužů-nutné přihlédnout k typu divize podle ní se totiž odvíjí i její celkový stav).

         To nemění nic na tom, že právě ostravská linie opevnění byla jedna z nejpřipravenějších na útoky německé armády. Sruby těžkého opevnění a některé vybrané sruby opevnění lehkého měly již telefonní spojení s celou ostravskou linií a s nimi spojenými velitelstvími. Jako náhražku dostal srub MO-S 39 „U trigonometru“ tvrze Smolkov 7,5 cm horské kanóny vzor 15 před střílny hlavních zbraní (deseticentimetrových houfnic, které nebyly dodány), samozřejmě jejich hodnota nebyla taková jako skoro nezničitelného (po několik dnů války) pevnostní dělostřelectva, ale znamená to, že sruby na Ostravsku mohly počítat s podporou děl, což by zastrašilo i samotného útočníka. Němci by byli opatrnější při postupu na linii a palbě kanónů by se snažili každou cestou vyhnout. Bohužel pro obránce kanóny byly umístěny pouze v dřevěných boudách a tak mohly poměrně lehce podlehnout náletům tehdy silného (hlavně početně) německého letectva. U úvah, co by se stalo v roce 1938, kdyby..., zůstáváme sami. Připusťme při našem fantazírování, že noc z 29. na 30. září roku 1938 se skutečně proslavila neblaze známým Mnichovským diktátem. Ovšem i zde najdeme nějaké pozitivum. Může nám být příkladem rtn. Jaroslav Švarc velitel srubu MO-S 18 „Obora“(součást Areálu opevnění Darkovičky), narozdíl od sebevraha Arnošta Hrada se nezabil pod nátlakem mezinárodní situace a nezůstal „hrdinně“ ve své pevnosti ba naopak odcestoval (uprchl) do Anglie, odkud se nakonec zúčastnil atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha jako člen jedné ze skupin sabotážníků. Nebyl atentátu přítomen, ale aktivně ho podporoval a posléze během Heydrichiády a po zradě Karla Čurdy se v kryptě kostela svatého Cyrila a Metoděje v Resslově ulici nejprve skrýval a pak hrdinně bránil spolu se sedmi dalšími odbojáři. Dne 18. června 1942 ráno ve čtvrt na pět seděl na stráži ještě s Kubišem a Opálkou na kůru kostela, když na jejich úkryt přišlo Gestapo. První jedenáctičlennou skupinu gestapáků přibili k zemi palbou zbraní. Nastupují vojáci SS a když palba utichne, esesáci dobyjí kůr s třemi bezvládnými těly. Další čtyři si nechali poslední kulku pro sebe, ale před tím se snažili ze všech sil odolat náporu nepřítele. Tímto příběhem zakončíme procházku po ostravské linii opevnění. Ještě Vám je k dispozici stránka o Darkovičském areálu a srubu MO-S 5 „Na trati“.       

 

                      http://opevneni.vojenstvi.cz/oblasti/ostravsko/index.htm